Je běžné, že při loučení s někým s kým máme dobré vztahy, použijeme věty typu: „Přeji ti (vám) pěkný den.“ nebo „Ať se ti (vám) dnes daří.“ Možností a variant je spousta. Říkáme je a taky jsou nám říkány, ale vnímáme rozsah, myšlenku a sílu těch slov? Nebo je bereme jako něco, co je slušností a vyjádřením dobrých vztahů s danou osobou? Staly se věty tohoto typu, pro nás, již jen běžně používanou frází?
Jak to máte zrovna vy? ;-)
Zkuste si odpovědět:
…...........................................................................................................................................................
Já osobně to měla jako součást (nejen svého) dobrého vychování a vyjádřením vzájemné určité formy pozornosti milým a známým osobám mezi sebou, ale nevnímala jsem, že se tu děje ještě o malinko víc, až do dne „D“.
Ten "DEN" jsem měla před sebou docela i fyzicky náročný program, prostě čekala mě práce a klient očekával, že to bude dobře odvedená práce a i já ji od sebe očekávala, bez ohledu na to, jak jsem se to ráno cítila.
Když jsme si předali vše potřebné a už si chtěli jít každý po svém, tak jsme si na závěr, jak je u slušných lidí zvykem, vzájemně popřáli:
„Přeji ti krásný den.“
„I tobě krásný den.“
V té chvíli ve mně zafungovalo ego a řeklo: „ No já určitě budu mít „krásný“ den, vždyť se možná ani nezastavím!“ Nevěřila jsem. Nepřijala jsem.
Ale protože už po většinu času přemýšlím jinak, tak se mi v hlavě ozvalo: „STOP! Renatko, tady je fakt něco špatně!“
Následně jsem se ve své mysli vrátila o několik vteřin nazpět a zavnímala, že co jsem vyslala ze svého srdce, tak jsem i dostala a v této chvíli i přijala do svého srdce, těla i duše. To přijaté přání krásného dne ve mně udělalo něco úžasného, něco co možná nedokáži ani slovy popsat. Přišla ke mně vlna lásky a pozornosti, která rozzářila celou moji bytost. Tam někde vevnitř se udělalo tak nějak hezky a spokojeně, zažila jsem pocit vděčnosti za tu práci, za to že jsem natolik fyzicky zdatná a zdravá, že tu práci zvládnu a že vím, že bude vykonaná ke spokojenosti klienta. Za to, že jsem ji dostala, že mám takového milého a hodného klienta. Za ten den, že jsem teď a tady, a za ty dny minulé, které mě přivedly do tohoto okamžiku. Prožila jsem krásný a velmi tvořivý den.
Možná to byla minuta, možná vteřina, ale to není až tak podstatné, podstatný byl ten pocit štěstí ve mně, který trval po celý zbytek dne a při každé vzpomínce na něj trvá dál a za ten pocit, či prožitek děkuji a to i tímto článkem.
Když dáváme ze srdce a to i slovo, dostáváme na oplátku to samé, akorát se to musíme naučit vnímat a přijímat.
Možná jsem neobjevila nic nového, ale pro mě to bylo „nové“ a krásné a proto se o to s vámi všemi dělím a posílám to dál:
„Krásný den vám všem.“
P.S. Zkuste tuto moji větu, která je napsaná a poslaná ze srdce, přijmout do svého srdce a prožít si ten pocit z ní, sami na sobě.
Věnováno rodině Crystal Bailey Blake.