Někdy při práci s klientem narazím i na problémy, které jsme původně řešit nechtěli a pokud tomu nic nebrání a je připraven ho řešit, tak to bývá nádherný zážitek pro obě strany. Je to takový bonus navíc, který při společné práci dostaneme.
Klient v tom to případě klientka, o tomto problému věděla a přijala ho za svůj, stal se součástí jí samotné a jejího běžného života, od té doby co si pamatuje.
Tak se stalo, když ke mně na terapii přišla dlouholetá kamarádka, řešily jsme úplně jiný problém a při jeho odťukávání si všímám, že už má na rtu „zase“ opar. Znám ji léta a vím, že na to trpí, ale vůbec nechápu, proč to „TEĎ“ řeším, a moje báječná kamarádka se mi chlubí: „Ale to už jsem ho víc, jak půl roku neměla. Měla jsem klid.“
Nastává můj okamžik „ohař na stopě“ a tak se ptám: „Kdy se vyrazil? A co jsi dělala den před tím?“
„Vyrazil se ráno v pondělí a den před tím jsme byli u známých na chatě, velká parta lidí. Bylo to moc fajn.“ Kouká na mě trochu nechápavě.
„A co se tam stalo, z čeho bys mohla mít opar?“
… „No na závěr jsme se samozřejmě všichni objímali, líbali a tak ho mám asi z toho.“
Teď si dovolím malou vsuvku na vysvětlenou.
Moje kamarádka nemá ráda objímání, žádné vítání a loučení s objímáním.
„Nejraději bych při loučení všem jen tak zamávala ručkou a nasedla do auta a honem pryč. Nejlepší by bylo, kdyby na mě v té chvíli všichni zapomněli.“
Tím nechce říct, že nemá ráda lidi, ale má v sobě pocit, že se objímat prostě nemusí.
Bohužel Morava je taková bodrá, vítací a objímací, a já to taky miluji. Pokud mi to druhá strana dovolí, tak každý ode mě dostane nádherné láskyplné objetí i s tou úžasnou energií, kterou v sobě mám a co k tomu člověku cítím. Proto se s ní takto vítám a loučím už asi posledních 18 let a to zcela beztrestně, i když vím, že se tak krásně u toho naježí, jak to umí jenom ona. Je to, jako kdybyste se snažili, obejmou ježečka, který se právě stočil do klubíčka, před blížícím se nebezpečím.
V té chvíli dělám něco zcela nečekaného, roztahuji ruce a dělám jen v náznaku, že ji chci obejmout, druhá strana tuhne.
Znovu rychlý náznak, znova zatuhnutí a následuje obrana.
„Tak tohle mi nedělej, to je mi nepříjemný!“
„Co cítíš, když Ti tohle dělám?“
„Je mi to nepříjemný!“
„Co cítíš?“
… Cítím bezmoc,… uzavření,… nemůžu utéci,… strach,… děsí mě to.“
Vše odťukáváme a znovu zkoušíme náznak, je to tam stále, jdeme kineziologickou cestou do dětství a tady je zasunutá vzpomínka na dědečka ze kterého cítí zlobu a vidí ho, jak u toho zvedá ruce.
Rychlý pohyb rukou nahoru je to, co ji vlastně celá léta děsí na objímání.
Jako malinkatá holka se cítila bezmocná, nechráněná a zahnaná do kouta, když se na ni dědeček zlobil. Dnes a po celý jejich společný život ji její manžel velmi rád zlobí, když se nečekaně střetnou v užším prostoru, že roztáhne ruce a zatarasí jí láskyplně cestu.
Toto a objetí jejich přátel ji pokaždé připomenou situaci, kdy se cítila bezmocně, neschopná se bránit a ne dost bezpečně. Vzpomínka pro ni dávno zapomenutá, konečně dostala tu správnou podobu a tvar.
V této chvíli pokud jste začali přemýšlet o nějakém druhu týrání, tak na ně v klidu zapomeňte. Ne, nikdo moji kamarádku netýral, jen se asi jako malé dítě lekla vzteklé a rychlé reakce dědečka, to jestli ji měl dědeček rád nebo neměl, to si ujasní postupně při dalších vzpomínkách na něj, protože o tom při této vzpomínce začala přemýšlet.
Vše odťukáme, do čista, až necítí vůbec žádnou emoci, k těm pocitům, které vyjmenovala. Následně při rychlém, nečekaném náznaku obejmutí z mé strany zůstává klidná a vracíme se k práci, kterou jsme původně chtěly udělat a dokončujeme ji. Když se loučíme a já ji objímám, zůstává v klidu, s úsměvem si toto objetí užívá a říká: „Tentokrát je to jiné!“ a já vím, že je to jiné, protože tentokrát naše obě energie splynuly v jednu.