Už jako malá holka jsem řešila, že moje příjmení „Králová“ je moc krásné a nechci ho měnit. Protože je nejen krásné, ale kdo byl v pohádkách největší autoritou no přece král a královna! Smějete se? Nevadí, takto prostě uvažují děti a já byla jen malá holka se svými sny a přáními. Dalším zásadním bodem bylo taky to, že to bylo příjmení mého otce a to bylo pro mě strašně důležité, protože naši byli rozvedení a toto byla pro mě moje spojnice s ním.
Ve své době maminka řešila, po druhém rozvodu, že bychom se měly všechny tři ženy našeho malého klanu, maminka, já a sestra jmenovat stejně a že se vrátí ke jménu za svobodna, které bylo pro ni neutrální a přijatelné, nakonec můj tatínek se změnou mého příjmení nesouhlasil a tak se maminka rozhodla, že si změní příjmení ona a moje mladší sestra na moje. Někdy se budu muset zeptat svojí mladší sestry, jak toto nakonec vnímala a vnímá ona, protože jsme se na toto téma nikdy spolu nemluvily.
Jak čas šel, tak princezny si braly svoje prince a já zjistila, že s princem si berou i jeho příjmení a já nechtěla být jen nějaká paní Nováková, Šohajová nebo třeba Dvořáková, ať mi teď všechny nositelky tohoto jména prominou, protože na nich fakt není nic špatného a čeština má mnoho daleko horších příjmení a ani proti nim nic nemám, ale prostě moje příjmení bylo pro mě jedinečné a velmi důležité. Vím, že jsem pak během let přijala toto pravidlo za obvyklý zvyk, že žena získá, i jako kdyby větší úctu, když se stane vdanou paní a změnou příjmení tuto skutečnost dává celému světu na vědomí.
Pamatuji si jeden film z dětství, kdy hlavní hrdina přijme příjmení manželky a má z toho docela problémy se svými spolupracovníky v práci. Další vzpomínku mám na to, když se moje mamka vdávala po třetí, tak si nakonec nechala naše příjmení Králová, jako kdyby mi někdo stále říkal, existují ještě i jiné možnosti, pak přišli lásky a s nimi jaksi automaticky to, že přece končí jeden život a začíná nový život s partnerem, mužem a manželem, a „správná“ žena s ním i přijímá i jeho příjmení. Dnes mohu říct díky Bohu, že mě to nakonec minulo, protože bych to nebyla já a určitě bych nebyla šťastná nakonec v žádném manželství, protože já byla výchovou a svým naturelem nastavená na odevzdání se cele svému muži a kdybych kvůli němu změnila své příjmení, tak bych změnila i sebe k obrazu jeho a to by mi štěstí určitě nepřineslo.
Dnes se ženy běžně vrací po nevydařeném manželství ke svému rodnému příjmení, není to až tak výjimečný fenomén, protože se chtějí vrátit k sobě. K té ženě, kterou byly, než potkaly svého manžela.
Ale je tu i další možnost, ženy si nechávají svoje rodná příjmení a k nim připojí příjmení manžela, tato varianta se mi líbí ze všeho nejvíc, protože je tam vidět postupný vývoj růstu té ženy a působí to na mě velmi přirozeně, akorát když už se takto žena rozhodne tak jako svůj vzorový podpis zase používá někdy příjmení manžela, tam vnímám, že je to velký ústup od toho jak se původně rozhodla. Prostě když už něco dělám, tak už pořádně.
Toto je moje nastavení a teď příjde otázka k zamyšlení: "A jak to máte zrovna Vy?"
Další variantou je, že se použije prvně příjmení manžela a potom rodné příjmení, tady taky vnímám, že žena dává přednost svému muži, než sama sobě.
Mám ještě jednu vzpomínku, kdy jsem byla na kurzu Kineziologie a potkala jsem tam jeden báječný manželský pár ze Slovenska. Při jedné nácvikové technice jsme se dostali do situace, že právě manžel z tohoto páru si šel sednout jako figurant k lektorce kurzu a stalo se to, že se v průběhu této práce vrátili do jeho dětství, kde ho matka odkládá do dětského domova a následně se o něho starají nějakou dobu babička s dědečkem a pak když si matka najde nového partnera a ten ho přijímá za svého a dává mu svoje příjmení. Dnes už si nepamatuji, zda jeho matka s jeho novým tatínkem vydržela, až do dospělosti, ale co bylo zásadní, tento mladý muž se s tímto příjmením nikdy neztotožnil a nikdy ho nepřijal za své. Dokonce pokud na něho někdo volal tímto příjmením a on k němu byl otočen zády, a tedy nezaznamenal, že tento člověk oslovuje právě jeho, tak ani nevnímal, to že někdo volá právě na něj. Tato práce byla pro mě silný a emotivní zážitek, protože do té doby jsem viděla muže plakat, jen při úmrtí nějakého člena rodiny a tady seděl veliký dospělí chlap a zoufale plakal, jak malé dítě. Protože jeho se nikdo nezeptal, zda chce změnit svoje příjmení a on měl pocit, že mu někdo ukradl kus sama sebe. Dodneška tato vzpomínka ve mě vyvolává velké emoce.
Vše je o našem nastavení, proto vše co děláte, dělejte se svobodnou vůlí a s pocitem, že to zrovna takto cítíte a vnímáte, pak to bude taky nejlepší pro vás. Tomu se říká svobodná volba nebo svobodné rozhodování, a když se svobodně rozhodneme, tak jak to cítíme, tak necháváme energiím volný průchod a jsme dokonale šťastni.
Vesmír mi ukázal spoustu možností řešení v průběhu mého života a tak mu důvěřuji dál.